Dubnový výlet na Slovenskou stranu
Byl duben, od začátku měsíce podmínky jako stvořené pro létání a už jsme všichni trpěli jistým stavem přelétanosti. Už několik dní panovalo bezoblačné počasí a ve čtvrtek ráno 19. dubna jsme si společně s Tomášem odsouhlasili ranní výstup z Prostějova. Dnes by se snad nějaká podpora mraků konečně dala očekávat. Sešli jsme se u Tomáše doma v půl dvanácté a ve složení Já, Tomáš a Víťa jsme vyjeli. Po cestě nás informoval David z Velkého Lopeníku, že bezvětří není přesně takové jak mělo být a díky převládajícímu západnímu proudění jsme vyjeli na Mesit.
Ukázalo se, že včasný výjezd zase tak včasný nebyl. Mraky zastiňovaly celé předpolí a nám nezbývalo než čekat až se udělá okno, aby mohlo slunce rozehřát zatím nezarostené pole před námi. Mezi tím přjel ještě Joška. David několikrát ukázal, že to dneska asi půjde, ale i tak se nad zastíněným polem zvednout nedokázal. Já jsem to už nevydržel a zkusil se chytnout nad malým kouskem nasvíceného pole a nakonec jsem skončil kus pod startovačkou. Jak jsem spěchal z práce, tak jsem nestihl ani poobědvat a ani si koupit záložní bagetu na benzince a tak byl výstup zpět na startovačku hodně vysilující a pomalý. Rozepnul jsem si nožní popruhy, GPSku jsem dal do mapníku, aby mně při výšlapu nepřekážela, sundal rukavice a se slibem že až budu nahoře, si zase všechno zapnu a nachystám tak jak má být. Mezi tím se mraky částečně rozplynuly a Tomáš na mě volal ať si pohnu. Buď teď a nebo nikdy. Z posledních sil jsem propocený pomalu přicházel na start a Tomáš, David a Joška se už „hezky rychle“ dotáčeli k základně. Tomáš si to chtěl udělal těžší a tak zvládnul prvních tři sta metrů od startu jen na půlce padáku, kde si střídavě klapal jednu půlku za druhou „:o)“ a já už jsem se pomalu chystal ke startu. Pozapínal a nachystal jsem vše jak jsem si slíbil. Na startu ještě zbyl Víťa a tak jsme do toho skočili společně.
Se zachycením jsme měli chvilku problém, ale nakonec nás Mesit nezklamal a vytáhl až do základny. Tomáš ještě zjišťoval vysílačkou jestli se zvedáme a od té doby jsem ho už nespatřil. Viděl jsem jen Víťu, který na Slovensko nechtěl a upaloval zpod základny na Bánov a v dáli jsem viděl Jošku jak letí na sever podél hranic. Jenže při tom zbrklém chystání se občas na něco zapomene a já to zjistil až při cestě pod základu, kde mně začali mrznout prsty na rukou. Rukavice!!! Musel jsem počkat až vypadnu z turbulencí a velmi opatrně jsem z mapníku vytáhl rukavice, které jsem oblékl na promrzlé prsty. Kluci byli pryč a já se musel rozhodnout kam poletím. Foukal západ, výšku jsem měl 2100mnm a i když se mně moc nechtělo pustil jsem to na Slovensko.
Při pohledu na mraky bylo jasné, že za chvilku zmizí a bude zase jen bezoblačná termika, kterou „upřímně“ nemám rád. Je to jen hra na štěstí a lítání naslepo. Pustil jsem se na východ jižně od Trenčína a než jsem přeletěl Karpaty nad Trenčínské údolí, tak jsem ještě dvakrát dobral výšku základny. Údolí nakonec nosilo lépe než jsem čekal a tak jsem přiletěl nad Ostrý vrch v 1500mnm. Když jsem si tak v klidu letěl, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si pustit v telefonu přes hands-free muziku přímo do uší a…
…A přišel stoupák. Takhle jsem vário v životě nehypnotizoval. Neslyšel jsem ani tón a tak jsem celý stoupák vytočil vyloženě v závislosti na grafice vária. Hned jak jsem vypadl z pod základny muziku jsem vypnul a už o podobných blbostech ani neuvažoval. Fakt blbý nápad…
Pochopil jsem, že tohle byl asi můj poslední mrak a tak jsem se smířil s tím, že to dám na dokluz k Bánovcům nad Bebravou a uvidíme jestli tam něco bude. V bezoblačné termice se mně do kopců vůbec nechtělo. Cestou k Bánovcům jsem ještě dobral 2200mnm a zkusil co dá město. Prolétl jsem rozsáhlým klesákem a za Bánovce jsem přilétal asi 600m nad terénem a už si hledal přistávačku. Na dokluz bych sice mohl přiletět do vesnic dál po větru, ale asi bych se odtud těžko dostával domů. Nějak začínám lenivět…
Jenomže kousek za Bánovcema jsem ve vzduchu něco ucítil. Sem tam to zadrncalo, vzduch se stahoval malinko jiným směrem než byl vítr a občas jsem si přitočil v půlkách. Nakonec se mně podařilo protlačit až do stoupáku a pomalu jsem se zase dostával nahoru. Při točení jsem si všiml jak nad Bánovce přilétá další červený padák. Pomalu jsem se po větru ve stoupáku dostával až nad Nováky a řešil jsem dvě otázky. Jedna kdo to za mnou letí a druhá otázka jak přeletět vysoký Vtáčnik (1345mnm), který byl součástí neméně vysokého pohoří. Pomalu jsem se snažil zvednout nad údolím u města Nováky a počkal si až neznámý červený padák přiletí blíž. Nakonec mě dohnal a tak jsem zkusil zavolat vysílačkou jestli to není třeba Joška. Tím jsem narušil radiový klid a na druhé straně údolí mě uslyšel Tomáš a tak jsem měl na chvilku zase společnost. I když jsme se neviděli a za chvilku ani neslyšeli bylo příjemné po 60km letu slyšet známí hlas. Červený padák nakonec pode mnou přistál a pár dnů po té jsem se dozvěděl, že to byl jeden slovenský kolega, který letěl z Inovce.
Postupně jsem se natlačil až na Vtáčnik a z obavy, že nepřeletím jsem se svezl po jeho hřebenu až nad nižší Bielu skalu (1135mnm), kterou jsem přeletěl ve výšce 1650mnm s rezervou cca 500 m nad hřebenem. Hned za hřebenem jsem narazil na výživný klesák a během pár minut jsem byl pod výškou hřebene. Nakonec jsem nabyl dojmu, že mě tento klesák v rotoru přibije až k zemi a tak jsem to stočil k nejbližší vsi ke které bych to „snad“ mohl dát. Bylo to takové ani ne údolí ale spíš žlab mezi kopci a v tom žlabu byla silnice s několika domy. Jmenovalo se to Nová Lehota a když už jsem měl necelých 200m nad místem přistání začalo něco kde jsem poznal, že Venus je opravdu hodný padák. Cca 10minut v rotorovém stoupáku. Tohle jsem fakt ještě nikdy netočil, ale nakonec jsem byl rád, že jsem odtamtud vypadl. Odrazil jsem se od kopce s názvem Vysoká hora (909mnm). Termika už byla hodně rozbitá a nějak mě už nebavilo se v tom motat a tak jsem se vydal ze 1400mnm na Žiar nad Hronom. Snažil jsem se letět podél návětrných stran kopců a tak mě ještě před Žiarom „něco“ pozvedlo o 100m a já mohl přes další kopec, kde byl další kopec a další pozvednutí o 500m. Říkám tomu pozvednutí, protože to fakt normálně točit nešlo. Už jsem z toho začínal být znechucený, ale blížící se 100km hranice mě ještě povzbudila. V tom se v mém hands-free ozval telefon. Oznámil jsem Hance, že dneska přijedu opravdu hodně pozdě (to ještě nevěděla že pro mě, vlastně pro nás ,pojede) a až přistanu dám bližší info. Před sebou jsem viděl v údolí Zvolen, ale z téhle výšky to určitě nedám. V cestě jsem měl malé údolí do tvaru „S“ a na jeho konci by mě to snad ještě mohlo přizvednout. Když jsem dolétával na místo kde jsem čekal stoupák, viděl jsem káně jak odlétá někam pryč a já už jen hledal přistávačku. Pustil jsem to středem údolí a hned jak se na mé GPS objevilo 101km jsem se otočil a přistál na kraji pole s řepkou olejnou. Naštěstí jsem řepku minul a tak balení nebyl žádný problém.
Už když jsem přistával, všiml jsem si, že kousek zpět je vlakové nádraží v obci Hronská Dúbrava. Po přistání jsem si všiml spousty nepřijatých hovorů :o) a jako nejvíce nervózní (nejvíc zmeškaných hovorů) vypadal Havran ,tak jsem mu zavolal. Byl krajně nervózní a když jsem mu řekl, že Tomáš ještě letí málem to sním praštilo o zem. David psal, že přistál v Prievidzi a při cestě na nádraží se mně konečně ozval i Tomáš, a při dotazu kde je se jen někoho zeptal: „Děcka, kde su?“. Nakonec z něj vylezlo, že je někde poblíž Kremnice. Na nádraží jsem se zeptal výpravčího kdy bych se mohl dostat někde blízko Trenčína nebo nejlépe do Čech a když už začal hledat spoje přes Bratislavu tak jsem to raději vzdal. Dokonce jedna paní v kanceláři výpravčího kvůli mně volala na informace kdy mně jede autobus ze Zvolena, ale ani to nevyšlo. Nakonec se ozval v pozadí stojící člověk v dopravní kanceláři, že za chvilku jede do Žiaru nad Hronom a aspoň tam by mě vzal - lokomotivou. Zavolal jsem Hance ať vezme někoho sebou a vyrazí pro nás do Žiaru. Už jsem jenom lupl pivko, nasoukal 50cm široký pytel s padákem přes 40cm široké dveře lokomotivy a vyrazili jsme do Žiaru. Tam jsem se rozloučil s vyjímečným svozařem a dál jsem koordinoval Hanku s jejím otcem kam pro nás mají přijet.
Ve 22:45 přijeli na autobusové nádraží ve Žiaru nad Hronom, do minuty přijel autobus s Tomášem z Kremnice a cca za další hodinu jsme brali Davida v Prievidzi. Domů jsme přijeli ve tři hodiny ráno, Já jsem uletěl cca 105km, Tomáš 94km, David 63km a autem jsme ten den najezdili cca 400km.
Nakonec jsme se dostali z mírného stavu přelétanosti do stavu, kdy létání je už jen dřina a odříkání, ale i tak to byl krásný výlet zase o něco jiný než ty ostatní. Slovensko je nádherné tím, že se dá z jednoho místa uletět téměř celý přelet v rovinách a nebo taky v horách.
Snad se někdy dostanu i do těch hor…
RostaK