Jaro jak má být a hromadný odlet do Beskyd
Když jsem se ráno probudil a viděl z okna nebe bez jakéhokoliv mraku, podle internetu měly být podmínky lepší než den před tím, tak nezbývalo než napsat hromadnou SMS: „Velký Lopeník – kdo a kdy?“. Následně se hned ozval Ivoš Váverka, že mě vezme, ale že si to vyšlápnem pěšky ze sedla. Naštěstí jel taky Jožka i s Mirou, a tak vzali alespoň mě s báglama nahoru. Tam jsem u rozcestníku čekal, až si to Ivo i s celou rodinkou vyšlápne (tomu říkám dvě mouchy jednou ranou – rodinná procházka a ještě si zalétá :-)). Mezitím se na rozcestníků ukázalo tolik padáčkářů, že jsem je ani všechny neznal. Jožka si to na start vyšlápl jako první a než jsem tam s Ivošem přišel, protože jsme zabloudili (ještě že máme ty GPSky) tak už byl ve vzduchu a vysílačkou hlásil dostup cca 1500m nad Lopeník. Na startu se chystalo spousta pilotů a nikomu se nechtělo jako prvnímu. Nakonec se odhodlal David Bednařík (na což doplatil) a postupně tam naskákali všichni až na mě, protože jsem měl z předešlého dne zamotané šňůry a ne a ne to rozmotat. Startoval jsem až když byli všichni na cestě k základně (vlastně do základny) a po nastoupání cca 150m nad start jsem ustředil bombastickou šestku, která občas vylezla až na 8,4m/s a s pocitem, který následně popsal Jožka jako: „plné ruce práce a mapník v pozoru“ jsem se podíval nahoru, kde byli matně patrné asi čtyři kontury padáků, z nichž jeden točil spirálu, dva měly klaplé uši a všechny (každý jiným směrem) upalovaly z mraku pryč. Prostě krásný pohled. Raději jsem nedotáčel až k mraku a než se mně podařilo vyletět ze stoupáku, měl jsem výšku jako ostatní. Nakonec se podařilo všem vylétnout z mraku a právě se dělo to, co se už snad nemůže ani zopakovat. Osm padáků na treku z Velkého Lopeníku a všichni ve stejné výšce. První jsem se pustil k Bojkovicím s Tonym po levici a když jsem viděl Miru jak na novém Merkuráči letí nalevo od nás pod právě se tvořící chmurku, nebylo na co čekat a už jsem kynul Tonymu ať tam letí. Tony jen pokrčil ramena a s gestem, které jsem pochopil jako: „Jestli chceš tak si leť. Já letím rovně.“, pokračoval dál (Až druhý den jsem se dozvěděl, že si mě Tony spletl s Laďou Kadlčíkem, se kterým diskutoval po vysílačce, že na Brod určitě nepoletí). Ale když se Tony zorientoval, tak už to šinul k rostoucímu mraku taky. Dobrali jsme postupně výšku až do základny (2500msl) a pro mě začal hon na Miru, který pořád unikal. Ono taky honit „céčko“ na „áčku“ není nic povzbuzujícího.
Nad Bojkovicemi jsem viděl Toma s Havranem, jak se zachraňují v mizerných výškách a v pořadí Mira Buráň s jedním (tehdy ještě) neznámým kolegou na červené Veze, já, Tonda a Tomáš jsme přelétali poslední kopce před Vizovicemi, přesně nad místem, kde právě přistál Ivoš Váverka na 43. kilometru zrovna na předvolebním „mítinku“ KSČM :-). A to se ještě přesně nad místem, kde přistál za pár minut zachránil Tomáš.
Nad Vizovicemi jsem dotočil do té doby pro mě neuvěřitelných 2700msl a po vylétnutí z okraje mraku (byl jsem nechtě nasát při podlétávání zakladny) jsem viděl Miru i s červeným kolegou, jak se v mizerné výšce otočili zpátky a snažili se dohledat předchozí stoupák.
Večer při cestě domů jsem se dozvěděl, že se zachránil pouze Mira a červený kolega skončil cca na 45. kilometru.
Miru jsem měl už za sebou a tak nezbývalo než se rozhodnout kudy dál. I když to rozhodnutí bylo už dávno dané, protože zrovna tento den bylo v Beskydech v Kunčicích pod Ondřejníkem na Dřevaři otevírání nebe.
Když jsem se dostal kousek od Vsetína nad Halenkov, pocítil jsem první krizi a ve výšce cca 500agl jsem se prokousával nad nejvyšší kopec a hledal vymodlený stoupák. Když už jsem to chtěl otočit do údolí a přistát, tak jsem nalétl takovou nějakou mizérii, která mě táhla přesně nad hřeben, kde jsem konečně našel co jsem hledal a za pár minut jsem byl opět pod základnou. Dál už jsem udělal jen spoustu chyb a ze zbytečného spěchu jsem nad údolí Rožnova pod Radhoštěm přilétal v mizerné výšce, kde se mně už nedařilo zachytit, abych mohl doletět až nad Radhošť, kde by to už byl jen sletík ke Dřevaři.
Po 3 hodinách a 20 minutách jsem přistál na Prostřední Bečvě a i když jsem nedosáhl cíle, byl jsem spokojen a po dvou letových dnech náležitě unaven. I když bylo něco přes 20°C, tak jsem rozmrzal ještě hodinu po přistání.
Musím uznat, že létání na Moravě je o něco příznivější než na Slovensku, protože když jsem přistál cca 100m od autobusové zastávky, kde mně jel autobus do tři minut, který mě odvezl do Rožnova pod Radhoštěm na autobusové nádraží, jež je spojené s nádražím vlakovým. Po koupení bagety s kolou jsem nasedl do vlaku a odjel domů :-). Prostě spoje jak mají být. Jen mě ještě vyvedl z rovnováhy Tonda, který dotáčel svůj poslední stoupák zrovna nad odjíždějícím vlakem, ve kterém jsem seděl já.
Ten den to tam prostě bylo. Odlet v osmi a přílet do Beskyd ve čtyřech. Já 67km, Tomáš 68km, Mira nějak podobně (došel mu tracklog v GPS) a Tondu sestřelil až západ slunce, kdy po pěti hodinách a 74 km přistál ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Autor R.Kašík