Nezaslůženě zaslůžený přelet

Nezaslůženě proto, že když sem si šél poslušně vyhnit (sletět důle) na přistávačku, tož sem to trefíl jak sviňa branku až ňa to nacuclo pod mrak. A zaslůženě myslím pro to, že ve variáblu sem za celů moju dosavadní kariéru (a to lécu už druhů sezónu) neuletěl nikdy nic a na konci září už vůbec né.
Tož bylo temu tak...
Byla snáď první letová sobota tůto sezónu a já byl zrovna u mojej snůbenice ve Veselé nad Moravů. Protože sem sledovál počasíčko (né to půlnoční) už celý týdeň, tož sem věďél, že by to tam snáď aj mohlo byt a tak sem si k Haňuli vzál aj tentononc moju hadérku polétavů. Mám ju (tu hadérku) sice enem půl roku, ale už sem ju nazvál Vegula polétavá, protože tá potvora by eném furt něgde létala. Hlavně za tema tatarama Maďarskýma.
Už v pátek sem si domlůvil propustku od (zatím) nemanželských povinností a v sobotu kolem půl jednéj sem vyrazíl. Na rozdíl od mojích začátků poletování jak sem vždycky spěchávál na kopčisko nastodvacet, tak fčíl sem si to štrádoval pěkně v poklídku s tím, že už mám cosi tůto sezónu odlétané a dám možnost také jiným. Už když jsem jél kolem Kopánek tož sem zaregistrovál nějaký ten kůřisko jak sa tetelí od severu, což je na Mikulčáku totálně z pr… (to neznamená "z prava") a tak sem se smíříl s tím, že si aspoň s ogarama polétavýma poklábosím.
Když sem tam dojél (na ten kopčisko Mikulčácký), tož sem potkál enem teho Davida Bednaříkovic s tů jeho cérků a ostatní jak gdyby sa na to vy… (pro méně otrlé "vykašlali"). Jenže opak byl pravdů a za chvilku si přištrádovali všeci poletovači prasečí letky v čele s Mirů Buráňovým a Romanem Malinovým, kerému nevím proč říkáme Medveď (furt po mně chce nějaků bečku či co, neomalenec jeden).
Tož co. Já jak sem býl v tej dobráckej náladě, tož sem chtěl dat šancu aj jiným a oni místo toho sedli na řiť a zas hňétli ty svoje chytrosti. Jediný co měl chuť si ten náš kopčisko Mikulčácký aspoň sletět, byl David Bednaříkovic, a tak sem mu teda dál přednosť. David to odpichl a ať sa snažíl co to šlo, tak za chvílu byl důle ani nevěděl jak. Protože sa pro něho chystala sjet tá jeho cérečka, tož sem si řekl, že si také spokojeně vyhniju (sletím důle), ať nemosí jezdit po prázdnu. Tož taková já su duša pomýlená. Myslél jsem důle a ono to šlo navrch. Prostě jak už sem říkál. Trefíl sem to jak sviňa branku a když sem do teho vletěl, tož sa tá moja hadérka polétavá roztančila (asi samů radosťů že zas poletí) jak na mysliveckém bále a já měl co dělat abych tů potvoru zkrotíl. Protože sem si to chťél enem slétnůt, tož sem úplně zapomněl zapnůt si svůj navigační stroj. To sem napravíl, když už sem leťél z pod mraku, a hned ňa napadla spásná myšlenka vrátit sa tam, odkaď ňa poslali, a to do Veselé nad Moravů. Tož sem do stroja zadál navigační bod Haňula - doma, na téj maléj televizce sa ukázala dlůhá čára směrem na Veselé a v takém malém okénečku kolik to sype. Chybělo mně eště nějakých 30km, a tak sem to pustíl.
Pustíl sem to směrem nalevo od Uherského Brodku a nad Suchů Lozů sem už hníl jak tá divá sviňa. Málem bylo po přeletu. Ten navrchu věďél, že si to mosím nějak zaslůžit. Když sem měl nějakých dvě stě metříků nad terénkem, tož sem to stočíl na Bánov, aby pro mě nějaký ten dobrovolník nemosél někam daleko. Jenže jak mám taků dušénku vychytralů, tak sem doklůzával k Bánovu oblůčkem přes čerstvě uvláčené políčko, najednů sa objevila taková malá nulička, ve které sa ani moja hadérka poletavá nechtěla otočit, ale jakoby sem cítíl, že celá masa vzduchová sa tlačí někam na kraj pola k takým velikým stromyskám. Tam sa to se mnů (samozřejmě aj s mojů Vegulků polétavů) jak sa říká urvalo, a najednů tam byla jednička, za chvílu dvojka a ani sem sa nenadál, tak sem to zase štrádovál do základny pěkňučků třiapůlečků. Dneskaj už vím, že sem sa zvedál z nějakých 136m nad polama.
Vypadl jsem z toho asi v třinácti stovkách nad oceánama a gde sa vzali tu sa vzali byli tady ptáci polétaví. Normálně za mnů doletělo snáď pět káňacek. Do mojého stůpáku. Nu což, řekl sem si: Já su duša hodná, já sa podělím aj o stůpáček. Tak sem chvilku stůpal aj s káňackama a oni ňa za to ukázali, gde to nejvíc fičí navrch. Nakonec sem sa s nima rozlůčíl a upalovál sem dál na Veselé. Vybral sem si takový pěkný načechraný mráček a upalovál sem pod něho. Když sem byl pod ním a nevěděl gde to nájít, tož sem sa rozhlédl a nalevo ode mňa sem uviděl káňacka jak sa tam naháňajů ve stůpáku. Hneď sem změnil letovů taktiku na: "Hurá za něma" a protože viděli, že sa ve vzduchu držím zuby nehty, tak mě pustili mezi sebe a od tej doby sa o mě starali jak o svojého. Tož právě sem zažíval jak se patří pravý přeletářský orgáč.
Po dalším poletováním mezi mrakama sem měl Veselé nad Moravů jak na dlani a už bylo jasné, že to mosím doklůzat aj kdybych sa měl klůzat břuchem po poli. Našél sem si místo gde zatáčá vlak (tam bývá Haňula) a už sem viďél políčko, které sem si vybrál už loni pro případ, že bych sa sem někdy na téj mojí hadérce polétavéj dokodrcál. Jenže jenom sem doletět a žuchnůt na zem, to by nebylo ono. To sa mosí nějak okořenit. Vyrazil sem na oblet Veselé a Vnorov přičemž sem pózoval jak nějaká celebrita. Kdyby byla tma, tak by enem blesky cvakaly. Po zdárném pózování sem viďél, jak už sa to za Haňuliným barákem v ulici štosuje, a tak sem sa rozhodl, že teda přistanu. Teď si enem netrhnůt nějaků ostudu. Nikdy bych nevěříl jak to tady ve Veselé majů zadrátované. Kličkoval sem mezi slůpama jak splašený zajíc a nakonec sem sebů praštil snáď jen padesát metrů od Haňuliného baráku. Řekl bych ukázkové přistání. Snáď jen druhý deň to v kostele okomentovala jedna babka tím, že jí nad barákem chlap visál na šraňku a zahučál do pola. Prostě každému sa nezavděčím, aj když sa snažím jak divá sviňa.
Pak už jen následovalo balení mojéj hadérky polétavéj a už sem to fičál za Haňulů, která stála v první řadě mezi sůsedama a já sem jí dál na uvítanů hubana jak o svatební noci (zatím žádná nebyla). Sůsedi čučali jak telata na nové vráta a my sme odkráčali dom, kde na mňa čekaly výborné bramborové placky.
Už sem si enem vychutnal poslání hromadnej esemesky s představou hromadně protažených ksichtíků, protože jediný, kdo ještě odletěl, byl Mira Buráňovic a ten to zapichl hneď u Uherského Brodečku.
Díky tomu, že byl doma aj Haňulin brácha Petr, sem nemosel zháňat nikoho, kdo by jel se mnů zpátky pro auto a nakonec sem to eště stihl aj večér oslavit na Bzeneckém vinobraní. Uletěl jsem nějakých 35km za 2 hodiny jednu minutku a navrch sem to dofičál nejvíc 1650 nad oceánama.
Prostě zářijový přeletík jak má byt. Duša v péří a už snad možeme aj to nebe zavřít.

Autor článku R. Kašík