První cílový přelet
( jsem opět ve svém živlu )
Bezvětří, 3/8 Cumululus Mediocris ( můj oblíbený oblak ) s nevýraznou základnou. Velmi hustý opar- dohlednost 12 km. Joško, Ladˇa Kadlčík, a moje maličkost...stanuli jsme na startovačce Velkého Lopeníku. Závany větru byly velmi slabé a málo časté. Joško startoval první a statečně vytáčel nulky 200m před kopcem. Leč marně a společně s Kadˇou, který startoval druhý, přistáli v předpolí. Mezitím mě pozdravila nová tvář v podobě pilota z Veselí nad Moravou, létající na modrém Flirtu od Sky paragliders. Pak přijeli tři optimisticky naladění slovenští piloti. Flirt odstartoval a něco vytáčel. Vrhnul jsem se za ním, vytočil 200m nad start a stoupák byl pryč. Záhy jsem se propadnul o 100m pod u´rovenˇ startu a v pudu sebezáchovy se zachytil v 0,3m/s u´zkém stoupáčku, který mi dal ještě šanci. Kolega Flirt zkončil na louce u kopce. Sˇkoda, jsem v tom zase sám...už zase. V malých, rozbitých termálcích jsem se postupně propracoval 400m nad hřeben. Zo´na konvergence termiky byla zase nad Malým Lopeníkem. A přitom bylo bezvětří. Asi se tam lépe prohříval povrch. Stačí, když se nedávno posečená pole v oblasti Velkého Lopeníku zazelenala, a už byly problémy se zachycením. Ale dle mého názoru, Velký Lopeník je o dobrých 49% termicky kvalitnější než Mikulčák (Vyškovec). Po dotočení 750m AGL jsem zahlédnul nad Mikulčákem bílý paraglid. Byl ve stejné letové hladině a stále stoupal. Určil jsem si Mikulčák jako cíl. Během přeskoku nad Mikulčák jsem sledoval kámoše, jak startovali a vzápětí hnili na louky pod startem. Sˇkoda. Mezitím se z bílého paraglidu nad Mikulčákem vyklubal žlutý Trans od Macu. Opar solidně potlačoval barevné spektrum světelné. Sotva jsem se přiblížil na 300m od Transu, otočil se čelem k severu a hurá na přeskok. Alesponˇ mi po něm zůstal 2m/s stoupák až do základny oblaku 1800MSL. A co dál? Stanovil jsem si nový cíl. Nivnici. Konaly se tam zrovna hody a můj přítel, vyhlášený labužník, tam též žijící, mě vždy bohatě pohostil. S vidinou plného žaludku jsem se vrhnul na přeskok. Nad Bystřicí p. L. jsem dotočil ztracenou výšku a pokračoval směrem k bánovskému letišti. Během přeskoku jsem si založil ruce do klína a zavřel oči. Vzduch byl v ten okamžik tak klidný, až se mi do mysli vkrádala myšlenka, že vlastně vůbec neletím, ale sedím na startovačce a celé se mi to jen zdá. Do reality mě vrátily slabé turbulence nad bánovským letištěm. Příčinou byl stoupáček, ve kterém jsem si přitočil výšku k dobru. Mezitím se z oparu vynořila Nivnice. Výšky jsem měl dostatek k doklouznutí+nějaká ta rezerva. Po 01:40 kodrcání se v rozbité termice se u mně začínala projevovat u´nava( pomeranč na oběd není bůhvíco) a jak jsem se tak těšil na klidné zklouznutí do Nivnice, nalétnul jsem 3m/s stoupák. Byl jsem asi kilometr před obcí a na klaplých uších jsem se protláčel stoupákem k zemi. Takové mrhání! Ale u´nava je mrcha a nesmí se podcenˇovat. Přistál jsem u nivnického hřbitova a sklidil obdiv místních žen. Bohužel už v pokročilém věku. Kažkopádně, cíl byl splněn a 130ti kilový přítel mě královsky pohostil ve svém, žrádlem provoněném domečku.
Škoda jen, že kvůli silnému oparu jsem si moc neužil krásy moravy. Nazval bych to, " let bez horizontu." Zvláštní dík patří Joškovi Sˇohajovi a Tondovi Koníčkovi, kteří mě tak dlouho vozili autem, až jsem letos nalétal...co jsem nalétal.
v Uherském Hradišti dne 23.10. 2002
Autor článku Miroslav Buráň