Tak trochu neobyčejný víkend…
To že v sobotu hrajeme jsem věděl už dlouho dopředu a dle slov Aleše Blahůška by jsme neměli začít později než v jedenáct a tak jsem to bral docela v poklidu. V týdnu mně ale zavolal Toník, že prý stejnou sobotu 5.6. se na letišti v Kunovicích koná navigační soutěž Divokým Slováckem, kde jsme soutěžili už vloni a chtěli jsme si to zopakovat. S tímto ještě dorazilo konečně hezké počasí a tak jsem si naplánoval ještě na neděli létání na paraglidu. No a aby toho nebylo málo, tak nám domů v pátek přivezli objednanou matraci na postel a protože víkend už byl plný slíbil jsem Hance, že ji ještě v pátek přehodím….
Na navigační soutěž je třeba poctivě se připravit, no a protože se letí v sobotu tak pátek před závodem jsme s Toníkem vyhodnotili jako příhodný den. Nakonec jsem se po všemožných zmatcích v práci konečně utrhnul a na letišti se scházíme kolem druhé hodiny odpoledne (letiště se ve čtyři zavírá). Já chystám trať, Tonda letadlo a za chvilku vyrážíme skrz rozmočené letiště na travnatou ranvej. Po pojíždění přisedám k Tondovy, zajišťujeme kabinu, dáváme plný plyn a….
…. a nic! Zapadli jsme a tak vyskakuji z Vivatu a tlačím. Kolečko vypadlo z ďolíku, Tonda popojel, já přisedám, zajišťujeme kabinu a….
… a zase nic! Takhle se to opakuje asi čtyřikrát a tak po asi čtvrthodině Tony po vysilačce prosí řídícího letového provozu jestli nás nepustí na betonovou dráhu. Po upozornění ať si dáme pozor na světla máme povolení a konečně odlétáme.
Trať ubíhá v poklidu (teda kdyby nám na palubě fungoval interkom), ale za řevu motoru a bez sluchátek jsme si nakonec zvykli a tak jsme na sebe řvali jak manželé při rozvodu. Nakonec jsme zjistili, že při marných snahách o start na trávě jsme přišli o část paliva a tak jsme museli naplánovanou trať zkrátit. Díky tomu nebyl trénink zrovna ideální, ale aspoň něco. Teď už jenom doma splnit co jsem slíbil a bude konečně klid…
Ta kurev….á stará matračka nešla dolů nijak lehce a tak po cca třech hodinách demontáže a vytažení snad miliardy kancelářských sponek co držely potah, zalitý potem a nadřený jak dobytek jsem ji vítězoslavně sundal a hned ji odtáhnul ven. Dát novou matračku byla pohodička a tak v pozdních hodinách ulehám zcela znaven s vědomím, že zítra budu zlomený jak trojky vidle…
Budíček v osm, Eliška už na mě skáče ať vstávám: „jdeme se podívat na letadláááá“. Na brífink v devět hodin dorážím o čtvrt hodiny později a za hlasitého jančení Elišky „letadlááá“ chytám aspoň nějaké ty instrukce a pak to stejně vzdávám s myšlenkou, že si to pak nechám od Tondy vysvětlit, jdeme pozorovat startující L410.
Cca po třech hodinách šplhání po letadlech Elišku zvedám z kabiny Grobu a nasedám do auta jednoho místního lítače aby nás odvezl z hangáru do aeroklubu k mému autu. Po dotazu jestli se můžeme svézt mně bylo odpovězeno: „dělej si co chceš, to stejně není moje auto“. Cca ve dvanáct přijíždíme domů na oběd a já dostávám pojeb proč má v tom horku Eliška pořád na sobě nátělník, tričko a mikinu. Po odpovědi Elišky jestli jí bylo horko (řekla že jo), rezignuji na vše a odjíždím znovu na letiště plně soustředěný na výkon.
Ve 13:00 dostáváme instrukce a 35 minut na přípravu. Nakonec po kvalitním tréninku z předchozího dne přece jen trošičku zmatkujeme a asi sedm minut před plánovaným odletem usedáme pod plexisklovou kabinu Vivatu do které nemilosrdně pere „konečně“ letní slunce. S potem ve tváři se řadíme na pojížděčku a s hrůzou zjišťujeme, že Vivat co měl letět po nás se předběhl a teď nás zdržuje.
Nakonec po několikaminutovém zdržení odlétáme na trať s mírným zpožděním, které doháníme během první části trati. pak už vše probíhalo jak mělo. Po přistání otevíráme kryt kabiny, kdy s mírným zasyčením vypouštíme odér propocených těl do ovzduší a vysedáme oba propocení, ale šťastní po splnění náročného úkolu. Po protestu u pořadatelů nám nakonec trestné body za pozdní odlet byly odebrány a tak jsme po heroickém výkonu a „kvalitní“ přípravě nakonec skončili třetí z cca dvaceti posádek. Dle Tondy byly před námi jen reprezentanti Slovenska a vedoucí aeroklubu, takže jsme to de facto vyhráli.
Po večeři v Ok baru už zůstávalo jen dotankovat a uklidit letadlo a tak jedeme v pořadí – Tonda s Vivatem, já s jeho autem a za mnou se už řadily další letadla, pojížděli odvézt Vivata do hangáru.
Tonda to vzal po betonové dráze, já po trávě. Po chvilce zjišťuji, že Vivat stojí a nejede. Co čert nechtěl, tak při sjíždění z betonu na trávu dostal defekt hlavního podvozku a letadlo se ani nehlo. S vypětím všech sil jsme odtlačili Vivata na kraj dráhy aby mohla místní čtyřistadesítka s paragánama kolem nás startovat. Po několika marných pokusech o odtažení přijeli kluci z aeroklubu s Favoritem a přípojným vozíkem, kde jsme asi v deseti lidech vytlačili letadlo na vozík a pomalu odtáhli éro do hangáru. V aeroklubu bylo nakonec kvůli nám pozdrženo vyhlašování a tak po předání cen se loučím a odjíždím se domů nachystat na večerní koncertování.
Doma vše probíhá už v poklidu a až na zcela standardní zmatky s odvozem čekáme na mého otce, který se uvolil že nám pohlídá Elišku. Když přijel Eliška už spala a tak vše bylo v naprostém pořádku. Jen Hanka taťku vystrašila, že přijedeme nejpozději kolem druhé, na což jsem samozřejmě musel zareagovat: „to néééé, nejpozději v jednu jsme doma“. Po osmé ještě zkouším Tondu jestli přijedou na bigbít za námi a po ujištění že jo se dozvídám, že ještě pořád vyměňují podvozek na Vivatu.
Kolem deváté se přiřítí Zbyněk s Radkem a pomalu vyrážíme do Popovic, kde potkáváme tolik známých, až mám strach o své ledviny včetně jater. Nakonec doráží ještě Tonda s Magdou a hned mně vpálí do ruky vítězné šampáňo a já si uvědomil, že musím najet na plán krizové záchrany a začal jsem si alkohol přidělovat jen v malých dávkách a dlouhých časových intervalech. Hned jak jsem viděl Libora, jsem ho instruoval, že se zítra nevyspí a že nejpozději v deset vyjíždíme na Lopeník s tandemem paraglidu. Do té doby vesele skotačící Laďce zatuhl úsměv a jejímu pohledu jsem se raději vyhýbal.
Jak už to na zábavách a podobných akcích bývá, zpoždění je úplně normální věc a tak se dostáváme na pódium až za brzkých ranních hodin, kde bylo výhodou snad jen to, že nebylo třeba žádných mlhotvorných aparátů, protože se nám všem pařilo z dutiny ústní (držky) více než nám bylo libo. Já, včetně mé drahé polovičky toho času čerstvě po angíně, jsme kapánek podcenili mrazuvzdornou výbavu a tak zatímco já jsem se stihl své promrzlé tělo přesvědčovat že je teplo pravidelným přísunem alkoholu, tak Hanka celé to naše koncertování prospala ve Zbyňovém autě. Myslím, že Zbyněk ocenil, že tentokrát neměl celý interiér od bláta.
Koncert se nakonec docela vydařil, spousta lidí včetně několika známých a dokonce i členů rodin tam lítalo jak stokiloví motýlci, a tak po zběsilé jízdě domů kdy řídil Chátra stylem jako by nás někde ukradl jsme dorazili docela utahaní v půl čtvrté ráno domů. Tatíka jsme doma probudili při vpádu do bytu a jak byl rozespalí neměl ani čas polemizovat o tom kolik je hodin a až v pondělí v práci mně říkal, že už se mu dlouho nestalo aby dojížděl domů se svítáním.
Zase ulehám na novou matraci celý polámaný s vědomím, že ráno vstanu polámaný jak čtverky vidle….
7:00 – „Eliško, co chceš - čůůůrat“. Po obřadu čůrání Elišku instruuji, že pyžámko si ještě nemá vyslékat a ať maže za mámou dál spinkat. Uléhám aspoň ještě na hodinku, snad dvě, hlava bolí jak střep...
Před devátou už definitivně vstávám a po ranních rutinních operacích projíždím počasí a začínám se bát že dnes asi moc nepolítáme.
V deset nacházím Libora na schodech naší prodejny, dobírám potřebné věci a vyrážíme na Lopec. Cestou ještě dobíráme jednoho účastníka zájezdu, volám bratránkovi co byl včera na konci večírku v Popovicích ještě rozjetý jak parní válec a nakonec se dozvídám, že není doma, ale ještě v Popovicích. S vědomím, že spousta těch co v sobotu přísahali že v neděli půjdou létat, tak nebyli schopni ani rovně stát. Jedu dál a už nic neřeším.
Pod Lopeníkem potkáváme dva Brňáky s batohama (paraglidisty) a jednou slečnou. Nakonec byli kluci rádi, že jsme jim vyvezli aspoň batohy a slečnu, která jim je nahoře pohlídala. Napadlo mě, že Kristýna – slečna se jde asi jen kochat a ne létat. Nakonec po dotazu Jestli opravdu nepoletí a jestli umí řídit jsem jí ukázal kde jsou klíčky s dovětkem – hlavně opatrně a aspoň pod kopec. Moc ráda nebyla, ale autíčko nepoškozeně svezla…
Na Lopeníku jsme si s Liborem vyšlápli rozhlednu a bylo jasné, že se létat nebude dokud to nějaký dobrovolník nevyzkouší – foukalo docela dost a po měsíci nelétání jsem nechtěl nic riskovat. Nakonec jeden klučina neodolal a všem nám ukázal, že zase tak moc nefouká a když už tam bójkovali čtyři poletuchy tak jsem se jen zeptal Libora – chceš? Odpověděl - Jo!
Start se podařil až napodruhé, ale nakonec jsme letěli a po potřebných usazovacích procedurách, kdy jsem pomáhal Libora nakopat do „S“-kové sedačky (rozuměj malé sedačky) jsme se nakonec mohli v poklidu kochat. Samozřejmě, že v průběhu předstartovních příprav jsme se snažili s kámošema Libora trošku nahlodat vyprávěním různých historek z létání (padání do stromů atd) ale jako správný chlap se nedal. Libor mně bezmezně věřil, až jsem měl z toho strach…
Libor se držel! Jen jsem mu po tom drobném klapanci asi neměl říkat, že na tom tandemu letím od loňského jara poprvé. Začalo mně být jasné, že to nebude úplně standardní let, po tom co se mně nad Bystřicí pod Lopeníkem zeptal jestli bych nemohl točit stoupák taky chvilku doprava a ne pořád doleva. Jinak se letělo až překvapivě dobře. Mraky byly jen 1750m nad mořem (cca 1400-1500m nad zemí). Na létání je tohle opravdu malá výška, ale zase to stoupalo téměř všude a aspoň bylo relativně teplo. Foukalo docela svižně a tak cesta ubíhala.
Po několika otočkách při dostřeďování stoupáku nad Zlínem-Příluk se začal Libor nějak nepřirozeně vrtět a po pár grgnutí mně upozornil, že přichází zážitek dne. Marně hledal kudy se dá při rychlosti 40km/hod proti větru bezpečně zvracet a když jsem mu řekl ať s tím chvilku počká, že do deseti minut přistaneme tak stihl říct jen dovětek: „Tak to už nestihneš kamaráde“. No nakonec si našel polohu kde to zase nějak moc neschytal a začal řev srovnatelný s řevem medvěda brtníka trpícího akutním zauzlením střev! Liborek si několikrát odbrkl, celkem jsme to odhadli tak na dva litry žaludečních šťáv společně s grepovou limonádou čepovanou předchozího večera v Popovicích, a mně nezbývalo než se s údivem koukat na cákance žaludečních šťáv na Liborovém rameni (já schytal jen pár kapek na rameno a jednu do oka), jak se při rychlém obtékání vzduchu neuvěřitelně rychle odpařují. Samozřejmě jsem musel Liborovi slíbit, že to nikomu neřeknu.
Než jsme přistáli tak jsme byli suší jak holátka. Ten den se asi jen obyvatelé Zlína – místní části Příluky divili, proč za jasné oblohy prší, ale to asi nemá cenu nikomu vyvracet. Přistání bylo v pohodě do obilí a jen kousek dál byla hospůdka s výbornou plzní. Na spravení chuti jsme si dali Valašskou kyselici a když nám ji přinesli hned jsem měl po chuti páč hřiby nežeru!!!
Po několikaminutovém vybírání houbiček jsem se nakonec trošku najedl. Následovalo několiko telefonátů za bujarého vyprávění nových zážitků. Auto jsem si nechal z pod kopce odvézt do Hradiště a v pohodě za popíjení plzně jsme tam vydrželi až do příjezdu Vlaďky, která se vracela z Opavy a tak jsme to měli i se svozem….
Když jsem přijel domů, tak jen Hanka už byla trošku nedůtklivá, protože když mně kámoš přivezl auto tak hodného kamaráda musela Hanka odvézt, protože já po plzničkách nebyl schopen. Do postele jsem ulehl hodně brzo abych dohnal spánkový dluh a s vědomím, že ráno vstanu zlomený jak pětky vidle jsem spokojeně usnul.
Ještě že je pracovní týden. Konečně si můžu odpočinout!!! Dneska toho asi moc neudělám a tak aspoň popisuji zážitky z víkendu při poklidném popíjení kafíčka v kanceláři…